Myšlenkopisy

Jordánsko – první část

On January 19, 2020 by bsvk

Úvod

Za sedmero horami a desatero řekami se rozkládá království… A přesně v tomto duchu tento příběh nebude. Na začátku prosince jsem si uvědomil, že by bylo fajn začít něco psát. Beztak jsem si už od dětství přál napsat knížku, tak proč nezačít v době, kdy ta duše dítěte tam pořád někde je. Nedělám si iluze, že to bude nějaké úchvatné dílo, že ze mě bude druhý Murakami, či že vyhraju Nobelovku. Píšu pro radost. Píšu, protože mi to dává smysl, a hlavně protože si to někdy za pár let budu moc přečíst a usmát se (snad). A pokud se aspoň jednou během čtení usměješ i ty, tak je vyhráno.

Toto je můj příběh o cestování, dvou týdnech zážitků a myšlenek. Pokud máte chvilku času, udělejte si kakao nebo dobrý šálek čaje a vydejte se na tu cestu se mnou.

Den 1.

Moje nejstarší neteř měla toho dne dvanácté narozeniny. Byly to přesně dva měsíce do Valentýna nové dekády (skutečné datum si můžete spočítat). Byl to den, kdy jsem se společně se svojí rodinou smečkou vydal na výlet do Petry, tedy do Jordánska.

Dovolím si zde na chvíli odběhnout, den před odjezdem jsem byl na svatbě svého dobrého kamaráda. Po obřadě se nějak dostala řeč na moji sváteční cestu ze země Becherovky a vrbového násilí na ženách (Velikonoce) právě do toho Jordánska. To rozproudilo diskuzi. „To je jako kde?“, padla otázka od neznámého mladého gentlemana. „U mrtvého moře, Izrael a tak,“ odpověděl jsem. „Stejně nevím,“ řekl s úsměvem, napovídajícím, že jsem se měl tvářit, že to taky nevím. Kdybych tak učinil mohli jsme si tu Becherovku v přátelském objetí dát spolu. No, což, to že si tohle přečte je stejně pravděpodobné, jako že ji Miloš přestane pít.

Nechci však odbíhat až moc daleko a zůstat u nás v Tuzemsku. Tento příběh se bude týkat mé cesty do Jordánska a věcí, které jsem považoval za překvapivé a zajímavé. Sebevědomý člověk by to označil amatérským cestopisem. Chtěl bych psát na denní bázi, aby zážitky byly co nejvíce čerstvé a autentické. Sám jsem zvědavý, jestli zvládnu tento amatérský cestopis dopsat až do konce. Pokud i vy cítíte zvědavost, tak máte dvě možnosti. Buď poctivě číst nebo podvádět a sjet úplně na konec.

Hned po vzletu z Ruzyně, či Havla (záleží právě na vaší preferenci) jsem viděl pravděpodobně ten nejhezčí východ slunce v mém krátkém životě. Okouzlen krásou a pohnut melancholickou náladou jsem se ponořil do myšlenek o pomíjivosti momentů. Lidé nemají pouze omezený počet osob, které za život potkají, ale i omezený počet okamžiků, které můžou vidět a zažít. S opakem úsměvu na rtech (neúsměv) jsem se ponořil do říše snů. Usnul jsem v pozici, jak si efektivně zablokovat krční páteř v jednom kroku. Avšak všechny tyto strasti byly bez rozmyslu smeteny ze stolu skvělou bagetou od Paula. U posledního žvýknutí už jsme se nacházeli nad cílovou destinací, Ammánem.

Ammán je hlavním městem Jordánska, počet obyvatel činí téměř pět milionů obyvatel, což je zároveň i polovina celkového obyvatelstva země. A právě, když jsme dnes okolo poledne přilétali, tak mě opravdu překvapila ta okrová barva (žlutá pro muže) všude pod námi. Celé město v objetí písku a písek v objetí dalšího písku. Oslněn dunami jsem si začal říkat, „Počkat, počkat. Ono se toho tady za těch poslední tři tisíce let moc geograficky nezměnilo, to už do toho musei jít s tím, že tady je písek.“ Takže první dojem, nic moc, kdo normální by stavěl na písku, že jo.

Po přistání na letišti mi udělaly radost dvě věci. První byla nová nálepka do mého pasu. Druhou věcí byla pomoc Čechům na celní přepážce. Ubozí domorodci chtěli zaplatit prašule za nálepku, ale tuzemští zarputile odmítali vytáhnout platební kartu. Hrdinně jsem zasáhl a smetl potenciální rozepři mezi našimi státy ze stolu. Za zvuků vískání a potlesku (v mé hlavě) jsem odcházel ke stanovišti taxíků, odkud jsme vyrazili na naše Airbnb.

Teprve v autě jsem porozuměl, jak moc je tenká hranice mezi dobrými a špatnými řidiči. Dobří řidiči jezdí bez kontaktu, špatní jsou Francouzové. Za dvacet pět minut v autě jsem si myslel, že nabouráme čtyřikrát, ale panečku, ta reakční rychlost by se nedala počítat ani v molech.

Pokud bych měl popsat naše ubytování pouze jedním slovem, zvolil bych slovo zima. O ledovém království vám ale povím až jindy. „Masa al-chajr“ (dobrou noc).

Den 2.

Vyspal jsem se skvěle, což mě po pravdě i maličko mrzí. Už jsem měl připravené vtipy na dobu ledovou, jinovatku a Elzu s Olafem, které jsem si vymýšlel před spaním. Nicméně snídaně proběhla i tak v zimní bundě. „Jordánské Cheerios jsou stejně dobré jako ty české,“ bych mohl napsat, kdybych Cheerios v Česku jedl, nyní pouze předpokládám, ale dobré jsou. Chutnají západem.

Po medové snídani jsme se vydali ulicemi plnými polorozpadlých budov a všudypřítomných odpadků do středu města, zachutil jsem nejlepší faláfel ve městě. Jako potenciální budoucí foodbloger bych to zhodnotil asi tak nějak takhle: Zakousnul bych se. Po chvilce žvýkání, asi tak čtyři a půl sekundy, bych nakrabatil čelo, otočil bych hlavu o třicet stupňů doprava a pronesl bych „Hm, this is so yummy!“ pak bych se usmál, dožvýkal sousto, dal bych si druhé, aby bylo jasné že mi to opravdu chutná a pak bych pokračoval větou „I honestly love the texture. The seasoning is just perfect“. Následovalo by pár vět o historii podniku, nějaká montáž záběrů, jak se dobrota připravuje a poté další velebení, protože mi to opravdu chutnalo. Na začátku kariéry budu upřímný, protože sponzory získám až časem. Důležitá je ta angličtina, působíte pak více světově. Nicméně, pokud byste byli v Jordánsku, tak faláfely na Rainbow street v Al-Quds opravdu doporučuji. A jeden sendvič je za v přepočtu dvacet pět korun, levněji a lépe se asi nenajíte.

Najeden jsem se mohl pustit do každodenního přemýšlení. Moje dnešní myšlenka se rozhodně nemůže řadit k těm nejlepším a bohužel ani k těm nejoriginálnějším, ale i tak se s vámi chci podělit. „Pokud si člověk něco sám neprožije, tak nemůže plně porozumět druhému, který si to prožívá“. Je to v podstatě jen horší verze toho přísloví o těch cizích botách. No a pak se mi vybavila ta písnička These boots are made for walking od Nancy Sinatra z televizní reklamy a bylo mi zase dobře. Originál zní tedy strašně, v té televizi to má větší spád.

Dalším highlightem našeho druhého dne byla citadela a cesta s taxikářem z citadely. Pozůstatky Herkulova chrámu byly fotogenické a celkově ten výhled byl nadprůměrně krásný. Mohli jsme odtamtud vidět větší část města, kde bylo vše staré a oprýskanější, tam kde jsme bydleli. Naopak na straně druhé bylo k vidění pár věžáků a modernější budovy. Nesourodé spojení aktuálního století s těmi minulými. S porovnáním s evropskými městy má v Ammánu minulost více navrch. Nejlépe to stejně popsal můj táta, když ukázal rukou na rozbité sloupy ležící u našich nohou a pronesl „Tady se válí historie“. Myslím, že mohl ukázat na téměř celé město a měl by pravdu.

Druhý zážitek byl náš taxikář, který byl celebritou, ale jelikož mě obral o celý jeden dinár při placení, tak ho neplánuji ještě více propagovat, jedině při osobním setkání. Bude vás to však stát jeden dinár (asi třicet tři korun).

Zítra ráno nás čeká odjezd do pouště, kde strávíme dvě noci a den třetí navštívíme Petru. V překladu to znamená přes padesát hodin bez internetu, spánek v teplotě mrznoucí vody a zítřejší vstávání v pět hodin ráno. Ve skutečnosti se strašně těším! Hlavně na ten mobil. Jak dlouho byl nejdelší úsek vcelku za posledních pět let, co jste nebyli na internetu vy?

Pokud neumrznu, tak za tři dny na viděnou.

Den 3.

Tak a je to tady! Pro mě uběhlo více než sedmdesát dva hodin, pro vás to bylo jedno slovo a jedna číslice. Naštěstí jsem si zapisoval zážitky, které jsem s vámi chtěl sdílet. Zapisoval jsem si dokonce i vtipy, které jsem chtěl použít, ale to byl přehnaně optimistický odhad, že to bude množné číslo. Dočkáte se ho v průběhu. Tipy, v jaké části jsem ho použil můžete zasílat na adresu na přebalu. Pokud ho uhodnete, tak určitě něco vyhrajete.

Třetí den začal zatraceně brzy, jak už jsem sliboval dva odstavce výše. Ranní zima, kterou jsem vnímal velmi negativně se ukázala opravdu nicotnou v porovnání se zimou budoucí. Dost však bylo stěžování! S mírným zpožděním, tak typickým pro Terezku, jsme usedli do korejského korábu našeho nového vedoucího výpravy, mistra M (na začátku jsem si nemohl zapamatovat jeho jméno). Potřásli jsme si rukami a vydali se na čtyřhodinovou cestu do města na jihu země Akaby.

Po cestě jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí o Jordánsku. Pro moje potěšení jsem se rozhodl vybrat čtyři nejlepší na základě mého plně subjektivního názoru. Stát bude slavit sté narozeniny do dvou let. Z první zajímavosti mám radost, protože strašně záleží na tom, kdy si to budete číst, je v podstatě nic neříkající. Jordánsko je druhou zemí, kde je nejméně vody, hned po Etiopii. Aktuálně mají hlavní zásobu pitné vody z jižního cípu země, která by jim měla vydržet podle odhadů na dalších dvacet pět let, docela smutný fakt. Na území země je zakázaný paragliding, což z mistra M v podstatě dělalo novodobého zločince, získával si tím moje sympatie. A poslední, čtvrtou zajímavost si nechám na konec pátého dne (zvýrazňuji si to, abych na to nezapomenul).

Pokuta za rychlost, dobré jídlo a koupání v Rudém moři. Tímto máme Akabu ze stolu a můžeme se přesunout do Wadi Rum. Přírodní rezervace, obývaná beduíny, kteří dostávají své penízky právě z turistů. Ten náš se jmenoval Salím, milovník sladkého čaje, kávy a humoru. K jednomu z mých poznatků patří, že z původního dua beduín a velbloud se stalo novodobé trio, beduín, velbloud a terénní Japonec. Tento zásah technologie bohužel zapříčinil, že jsem se neprojel na velbloudovi (ani na beduínovi), ale pouze na korbě Toyoty.

Každá hora v rezervaci má své jméno, je jich tam zatraceně hodně. Bohužel na jména a data moje paměť nemá dostatečnou kvalitu. Pokud nebudete mít nic proti, tak až na malé výjimky budeme nazývat hory čísly. Tedy pokud byste měli i něco proti, tak je budu nazývat čísly, ale bude mě to mrzet. Dobře, nebude mě to ani mrzet. Možná maličko, ale spíš ne.

Teprve na hoře číslo tři se stalo něco, co jsem si rozhodl poznamenat. Pravděpodobně víte, co se říká o Rusech jako turistech. Vaši znalost, že jsou většinou arogantní a nepříjemní stavím na dalším předsudku, že Češi milují škatulkování a generalizaci. Vy jste jiní? Gratuluji. Pojďme společně zpět do Jordánska k těm mým Rusům. Mladá slečna se mě na vrcholu hory zeptala příjemným hlasem „Ty, foto?“, já světácky odpověděl „Sure“. Vzal jsem si do ruky její iPhone X a poté odcouval několik kroků od její maličkosti a udělal pár fotek. Nespokojený s výsledkem jsem se snažil najít lepší úhel a udělal jsem krok dopředu, moje pošlápnutí bylo ohodnocen hlasitým „Stop!“ ve vysokém tónu. „Éto charašó, thank you,“ pronesla natahující ručku po své droze. S úsměvem jsem vrátil telefon. Díky bohu za předsudky, jinak bych mohl být i překvapený tím jejím chováním. Po hoře číslo čtyři jsme se vydali do kempu.

V tábořišti jsme měli koupelnu, ale ne ledajakou. Ta naše měla hvězdnou oblohu. Ten večer nás čekalo výborné jídlo připravené v písečné peci, krásný západ slunce z hory číslo pět, večerní povídání nad čajem a vnímání doopravdového ticha a klidu. Cítil jsem, že jsem přesně tam, kde mám být. Těsně před spaním, zabaleni do těžkých teplých dek Terezka pronesla „Teď bychom si měli povídat o smyslu života a posloucháme podcast.“ „Mám to vypnout?“ odpověděl jsem. „Ne.“ A tak jsme mrzli společně a u toho poslouchali Veroniku Jelínkovou mluvící o biohackingu. Nad střechou našeho látkového stanu nám zářila mléčná dráha.

Byla to první noc za poslední tři týdny, kdy jsem se vyspal bez probuzení.

Den 4.

Myslím, že je jedině fér vám povědět více o mistrovi M a o tom, jak mi pomohl v jednom zásadním životním rozhodnutí. Náš průvodce se ve skutečnosti jmenoval Murad Arslan, původně z Čečenska (to je prý v Evropě). O Čečencích se říká, že to jsou teroristi, bohužel jsem tenhle předsudek neměl připravený v záloze, takže moje překvapení nebylo takové, když jsem se dozvěděl, že to je slušný a super člověk. Naštěstí můj táta byl vybavený, tak jsem se aspoň nechal ohromit zpětně, když už jsem poučení dostal.

Murad umí plynule třemi jazyky a těmi jsou angličtina, arabština a čečenština. Jeho životním mottem je „Můj život je katastrofa“ a je těžké ho nemít rád. Je to pravděpodobně nejlepší průvodce v celé zemi .V neposlední řadě je to i vášnivý paraglidista (novodobý jordánský zločinec). Co se týče létání a mé maličkosti, tak mě můj kamarád už pátým měsícem přesvědčuje, že to bude náš nejlepší koníček. Pevnost mého rozhodnutí po Jordánsku se mění z devadesáti procent ano na téměř úplných sto procent ano. V příštím roce si dělám papíry a budu také létat. Jeho oheň dokázal podnítit ten můj. To mi připomnělo můj oblíbený citát od (pravděpodobně) V. I. Lenina „Kdo chce zapálit, musí sám hořet.“ A já se cítím jako Palach a budoucí Tleskač zároveň.

Ráno čtvrtého dne jsem vyšplhal na horu číslo pět, abych si mohl ve své paměti zvěčnit východ slunce v poušti. Bohužel okolní hory nesouhlasily, celý obzor byl zakrytý. Tím však moje horské zážitky nekončily. To samé dopoledne jsme zdolali i horu číslo šest, jedinou horu, kde si pamatuji i jméno, horu Haša. Rodiče si na jejím vrcholu zatančili waltz, já jsem došel k prozření, že je na čase sundat svůj „nechceš kebab?“ vzhled a ségra nasbírala spoustu bylinek do čaje. Na cestě na korbě Toyoty jsme se společně shodli, že zpěv není nutně naší předností, stejně jako přijímání kritiky. „Co jsme to zplodili?“, pronesla láskyplně mamka v reakci na moje podání Káji Gotta. Utichl jsem a nedospěle vyčkával na příležitost, která se naskytla velmi brzy, když mamka začala sama zpívat. Pronesl jsem něco o tom, že adoptovaný opravdu být nemůžu. Názor velmi subjektivní, na objektivitu mi chybí ten hudební sluch.

Další konverzace s mamkou se týkala slova pekání, což je prý zvuk, který náleží velbloudům. Podobně jako štěkání psům, či mečení kozám. Rozhodl jsem se, že tuhle záhadu si nechám nerozluštěnou a nebudu se obracet na internet, ač to červené podtržení v mém textovém editoru napovídá, že věřit ve správnost tvrzení bude asi chybou. Co si myslíte vy? Existuje pekání, či je moje mamka jazykový obrozenec?

Po vysokohorské etapě, trápení sluchového ústrojí našich nejbližších a lekci českého jazyka jsme se vrátili zpět do kempu. K mému překvapení tam na nás Salím čekal s frisbeem a nejen tak s ledajakým. Jeho létací talíř byl specifický žlutou hvězdou na vrchní straně. V ten moment, co talíř dopadl na zem, jako by na zem padala samotná hvězda. Toho večera u ohně jsme si o hvězdách u šálku dobrého čaje povídali. U nás v Evropě si při padající hvězdě můžeme něco přát. v Jordánsku však tuto tradici neznají, hvězdy jsou z nebes údajně vrhány na ďábly.

Druhé moudro večera se týkalo kouře ohnišť. A tady vás poprosím o shovívavost, protože moje vzdělání ve vědách kouře je minimální, dokonce bych si dovolil říci neexistující. Budu pouhým poslem myšlenky. V Anglii jde údajně kouř táborového ohně za tím, kdo udělal něco špatného, naopak v Jordánsku jde kouř za tím nejlepším. Moje pocity byly smíšené, ale aspoň jsem nesmrděl.

Otázka pro čtenáře: kdybyste měli možnost se vrátit o deset let zpět v čase se všemi vzpomínkami, udělali byste to?

Konec první části