Myšlenkopisy

Jordánsko – druhá část

On February 6, 2020 by bsvk

Den 5.

Den pátý byl dnem Petry. Tudíž na začátek vám řeknu pár informací o městě samotném a pak vás zahltím osobními zážitky. Petra je jedním z novodobých divů světa, byla postavena Nabatejci před hodně a hodně dlouho (já si data opravdu nepamatuji), bylo to město prosperity, které stálo přesně na uzlu obchodu kadidla, hedvábí a mnoho dalších komodit. Obyvatelé získávali peníze z vybírání poplatků za bezpečný průchod karavan danou oblastí. Město však začalo postupně zanikat, bylo úplně opuštěno po spojení praktičnosti lodí a Rudého moře. Po nějaké době, pravděpodobně na přelomu tisíciletí bylo znovu osídleno beduíny, a to až do roku 1985, kdy byli kočovníci vystěhováni do nedaleké nově vystavené vesnice pod slibem elektřiny, teplé vody a střechy nad hlavou. Po jejich exodu se mohla Petra oficiálně stát památkou UNESCO. Na základě dnešních odhadů je odkrytých pouhých 30 % města, vykopávky stále pokračují do dnešního dne. Většina budov, které v Petře naleznete jsou hrobky. Například nejznámější ikona Petry – Pokladnice není pokladnicí, ale právě obrovským hrobem. Stejné platí třeba i pro Džinovy bloky.

Přemýšlel jsem, co si chci z Petry pamatovat za pár let, čím pro mě byla ta návštěva unikátní. Upřímně musím říct, že očekávání bylo pravděpodobně větší než zážitek samotný. Tím nechci říct, že pozůstatky budov a historie nebyly velkolepé, zklamání souvisí se stavem památky samotné, ale to si musí udělat názor každý sám. Mně osobně se líbila možnost si pohladit lychokopytníka, zjistil jsem rozdíl mezi myrtou a kadidlem, který už jsem zapomenul a osm stovek schodů ke klášteru, kde jsem byl míjen oslovými taxíky s repráčkem na jejich zadcích. V neposlední řadě to pro mě bylo nalíčení Kohelem, kdy jsem se proměnil na mladého kapitána Černé Perly, či Sandokana pro starší generace. Dotaz na mé italské kořeny ve mně vyvolal chuť na pizzu. Možná ta chuť byla způsobena sedmnácti kilometry v nohách, zde si nejsem stále úplně jistý.

Na cestě zpět do Ammánu, kdy jsme se bohužel nestavili na pizzu, jsme projížděli asi z jedním nejkrásnějších míst, které jsem doposud viděl. Během dvaceti minut jsme se z tisíce a šesti stovek metrů dostali pod hladinu moře. Z vrcholků hor do pouště u Mrtvého moře. Čtyři naprosto rozdílné biomy, které společně sdílely stejný západ slunce a ten byl dechberoucí. Přišel jsem si jak Steve v Minecraftu s grafickým módem. Pokud si něco z tohoto dne budu pamatovat i za pár let, tak to pravděpodobně nebude Petra, ale ten západ, kdy se mi na chvíli zastavil čas. Toho večera jsme se museli rozloučit se smutkem na srdci s naším Muradem, který nám za ty tři dny přirostl k srdci. Vyměnili jsme si aspoň ty Facebooky.

Slíbil jsem vám na konci pátého dne čtvrtou zajímavost a tady ji máte: Jordánsko se ve skutečnosti jmenuje Jordánské hašimovské království.

Den 6.

A konečně jsem dohnal časový plán mého příběhu. Dnešní den byl v nádechu podvodního světa, specificky ponorek. Můj ranní úsměv byl smazán po pár chvilkách, kdy jsem se dozvěděl, že nebudu mít celý den byt pro sebe, jak jsem si minulý večer vysnil. S tím, že půjdu na nákup jsem počítal, ale že toho bude tolik, že to sám neunesu, jsem nečekal. Na mého parťáka jsem čekal přesně sedmdesát šest minut. Za hodinu a šestnáct minut se nálada dokáže hodně změnit, začnete pozorovat věci na druhých, které vám opravdu vadí, dřív to bylo v pohodě, teď už ne. Hlavně je nesmíte zapomenout informovat, jak vás to štve. Oni pak na oplátku najdou něco na vás, taková vzájemná služba. Hlavní výhodou je, že nemusíte ztrácet čas zdvořilostmi a můžete se plně věnovat nesnášenlivosti.

Usoudil jsem, že bych si nějaká tajemství o svých nejbližších měl nechat pro sebe. Nechtěl jsem být ztělesněním své fotky na pasu, kde vypadám jako debil, tak jsem se hned po obědě odebral do kavárny, kde jsem se rozhodl sepsat svoje zážitky, utopit svoje negativní emoce v zeleném čaji a mrkvovém dortu. Třeba někoho i poznat někoho místního, pokud budu mít štěstí. Mojí volbou na základě Terezčina doporučení byla Želví kavárna.

První věc jsem zvládl (sepsat zážitky), druhou věc jsem taky zvládl (utopit negativní emoce) a třetí věc jsem nezvládl (seznámení). Nicméně úspěšnost dva ze tří není vůbec špatná, příště můžu zkusit ten třetí bod a třeba se poštěstí a kdyby přece jen ne, tak navážu kontakt s tou želvou v akváriu vepředu. Příště už chci přijít bez ponorky, tak bych si s ní mohl i popovídat. Svoji pětihodinovku o samotě jsem ukončil tím nejlepším faláfelem ze své blogerské vložky z druhého dne.

Po návratu domů mi přijdou všichni stejně protivní a nesnesitelní, ale teď už je mám zase rád na sto procent, takže je všechno v pořádku. Zítra nás čeká Mrtvé moře a teď jdu s Terezkou na pivo, život je zase pro jednou v pořádku. Pokud by nám někdy nebylo na prd, tak si nedokážeme vážit těch chvil, kdy to za prd nestojí. Ámen.

Krásný večer i vám.

Den 7.

Jít na pláž v plavkách a v zimní bundě je podobně bizarní jako jít lyžovat v zimní bundě, a právě v těch plavkách. Jelikož to druhé už jsem na vlastní oči viděl, tak ani to první by mě nemělo tolik překvapit. A popravdě nepřekvapilo. Na místě, kde vám samotná vodní hladina zakazuje potápění vám to vlastně ani tak zvláštní připadat nemůže. Dneska to bylo slané, slunečné a hodně přemýšlivé, navštívili jsme Mrtvé moře.

Autobusák Mohamed (na sedmdesát procent se tak doopravdy jmenoval) nás nabral svým korábem hned brzy ráno u hotelu Intercontinental. Mezi jeho největší přednosti bych zařadil dochvilnost a jeho výraz zkušeného řidiče (vypadal nasraně). Rozhodně bych mezi ty přednosti nezařadil jeho výběr hudby, folklorní arabská muzika mě bude pravděpodobně pronásledovat i v nočních můrách. Za hodinu a půl reálného zemského času a za deset hodin mého osobního času jsme dorazili na místo.

Mrtvé moře ve skutečnosti není mořem, ale jezerem. Podle aktuální rychlosti odpařování by mělo vyschnout do roku 2050. Jezero s největší salinitou na naší planetě, která se nachází čtyři sta metrů pod hladinou moře. Ač díky slanosti vody zde nežijí ryby ani podvodní flora, výskyt bakterií je velmi hojný, stejně tak Rusů na jeho plážích. Ať už vás lákají údajné léčivé účinky, či si chcete jen udělat fotku, jak sedíte ve vodě a čtete si noviny, tak toto je místo pro vás.

Já jsem nechtěl vyzkoušet ani jedno, prostě jsem byl jen zvědavý a musím říct, že vše přichází s cenou. Voda vás upozorní na sebemenší ranky na vašem těle nečekanou řezavou bolestí. Mně třeba připomenula ranní návštěvu záchodu. A možná se ptáte: Bobe, jak ta voda chutná? No, ochutnejte sami a bude následovat #instantregret. Po plavání jsme se vydali k hotelovému bazénu a já začal filozofovat.

Vybraným tématem dne bylo peklo. Přesněji představa mého osobního pekla. Nechal jsem se pravděpodobně inspirovat názvem jezera. Moje osobní peklo by vypadalo asi tak nějak takhle: ležíte na zemi pouze ve spodním prádle (plavkách) a je vám zima. Z toho, jak vám je chladno, cítíte únavu a nedokážete se zvednout. A celou dobu, co tam jen tak ležíte, tak na vás přistávají a lezou mouchy, ty rychlé, jak je nikdy nedokážete zabít. Pak vysílením začnete upadat do spánku, ale přesně před tím, než usnete, tak se vám u ucha ozve „Bzzz“ a vše začíná zase nanovo.

Poté jsem se zeptal Terezky, jak by si představovala svoje peklo ona. Její definice byl svět bez kečupu. Myslím, že se budu ptát dál. Zkusit to můžu vlastně hned teď. Jak si představujete vaše osobní peklo? Bylo by moje peklo i vaším peklem? Odpovědi můžete zasílat na adresu uvedenou na přebalu nebo na můj IG (přebal zatím není).

Dneska se konečně poprvé cítím jako na dovolené. Vlastně už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy měl v kuse takovou dobu odpočinek. Je to děsivé, ale i fajn. Mám další nápady na povídky a můj amatérský cestopis se proměňuje spíše na amatérský myšlenkopis. No, snad vám to nevadí. Pokusím se příště zakomponovat více vtipů, aby to bylo snesitelnější. Zítra odjíždíme opět pryč z Ammánu do přírodní rezervace Dana, kde budeme i spát. Brzy zase na viděnou, budu se na vás těšit.

Otázka pro čtenáře na konec: kdy jste se naposledy upřímně od srdce zasmáli?

Den 8.

Po delší pauze jsem se zase ocitl v želví kavárně, tentokrát se pokouším naplnit svoji ideu spisovatele více než kdy dřív. Zvolil jsem formálnější oblečení, tričko s límečkem (jediné čisté) a podzimní kabát doplněný pohledem zkušeného kavárenského povaleče. Vůbec jsem se neohlédl, když mi pán za pultem ukazoval heslo na Wi-Fi. Já přece vím, že to je „soymatcha,“ chodím na toto místo psát už roky. Na otázku, jestli chci svoje latté s vánoční, dýňovou, vanilkovou, oříškovou nebo matcha příchutí, jsem odpověděl, že nemám náladu na vtipy. Usadil jsem se v rohu místnosti do křesla, vytáhl svůj Moleskin blok a kuličkové pero a začal psát. Dýňová příchuť chutnala stejně skvěle jako vždy.

Dnes už je popravdě desátý den od příletu, byli jsme opět na výletě mimo spáry civilizace. Navštívili jsme hotel s předponou „eko,“ který se nacházel uprostřed přírodní rezervace Dana Biosphere reserve. Resort obklopený vrcholky hor a plný přátelského personálu. Feynan Ecolodge byl vybrán mezi dvacet pět nejlepších budov své kategorie z celého světa. Kategorií myslíme typ turistického ubytování, který má minimální dopad na životní prostředí v dané lokalitě. Specificky se bavíme o recyklaci, získávání energie z obnovitelných zdrojů, využívání svíček namísto elektrických světel a pěstování vlastních potravin. Feynan je kouzelný koncept, který je provozovaný místními beduínskými rodinami pod záštitou RSCN (Royal Society for the Conversation of Nature). Cena za jednu noc je relativně vysoká, ale ty peníze i krkolomná cesta za ten zážitek stojí, i kdyby jen na tu jednu noc jako jsme to měli my.

Hned na recepci nám byl přiřazený náš osobní průvodce Mohammed (opravdu Mohammed). S ním jsme absolvovali autentický beduínský zážitek: pečení chleba v popelu. Chutnal jako suroviny v něm použité, mouka, sůl a voda, neurazí ani neohromí, něco jako druhý díl Zloby (pohádka od Disney, ne že bych se na takové věci koukal). Dalšími autentickými zážitky byla procházka a pití čaje s šalvějí (bohužel ne divotvornou). Vzpomínáte na mého prvního muslimského přítele na Facebooku, Murada? Tak náš nový průvodce ho znal také! Společně jsme mu zavolali a řekli si hezká slova. Mohammed se stal mým druhým muslimským kamarádem na sociálních sítích, docela bomba!

Víte, jak jsem zmiňoval osvětlení svícemi výše? Plamínky svíček vytvořily magickou atmosféru po celém objektu, skoro jak v jídelním sále v Bradavicích (další popculture reference, dnes jedu). Můj romantický partner byla Terezka, horší už to měla asi jen ona, zbyli jsme si navzájem. Pocit melancholie byl odvanut výbornou večeří, která byla vegetariánská jako všechny jídla zde připravovaná. Teď bych mohl napsat o tom, jak jsem se před dvěma měsíci rozhodl jednou týdně mít vegetariánský den, ale já si to zatím nechám jako tajemství. S plnými břichy jsme se společně vydali na střechu.

První mi ale dovolte, pověděl vám krátkou povídku: kdesi daleko, kde čas už dávno ztratil svůj význam se odehrává příběh. Příběh starý jako vesmír samotný. Příběh pojednávající o Aldebaranovi, o tom, který zářil nejjasněji. Aldebaran miloval ženy nade vše, to bylo jeho prokletím i požehnáním. Dlouho hledal tu, která by mohla zářit po jeho boku. Zářit stejně jasným světlem jakým zářil on samotný. Doposud bylo pátrání bezvýsledným, každý jas se v jeho vlastním ztrácel. Byl nazýván znesvětitelem. Byl nazýván milovníkem bez srdce. Oprávněně? Kolik pohasnutých srdcí za sebou už nechal? Kolik jich ještě musí zahynout? Otázky, které si vznesl Orion, ten, který si odpověděl na první otázku „Ano.“ Rozhodnut pomstít desítky a zachránit stovky, jeho srdce hořelo odhodláním. Ohněm, který má zničit Aldebarana. Orionovým posláním bylo zachránit sedm sester. Sedm sester, které nezářily dost jasně. Ty, které měl Aldebaran na dosah, ty, které pro milovníka představovaly otazník, a i možnou odpověď. Co, když jedna z nich byla tou jasnou hvězdou. Hvězdou, kterou hledal. Příběh starý jako vesmír samotný, stále se odehrávajícím na nočních oblohách. Příběh bez rozuzlení, bez hranic času a prostoru, příběh hvězd.

A právě hvězdné nebe už pro mě není jen velký vůz a spousta vymyšlených souhvězdí, když jsem potřeboval někoho oslnit. U věty „tamto by mohla být Polárka“ se už nemusím cítit provinile, nyní už vím, kde hvězda severu opravdu leží. Teď už si nemusím představovat zmrzlinový dort na konci svého prstu. K tomu umím už upéct i ten chleba, myslím, že jsem připraven na vdavky.

Den jsem ukončil prohranou partií dámy s Terezkou.

Den 9.

Devátý den jsem se stal na chvíli pastevcem koz. Vše to začalo vycházkou do nedalekého údolí, kde jsme potkali beduíny popíjející čaj a český turistický pár na cestě do Petry. Vycházka byla dlouhá, ale příjemná s vidinou oběda na konci. Na zpáteční cestě jsem svým charisma oslovil stádo koz. Přibližně dvacet sudokopytníků mě následovalo další dva kilometry, stal jsem se jejich vůdcem, jejich nadějí na lepší zítřky. Na základě této zkušenosti jsem začal uvažovat nad častější hygienou. Voda v Ecolodge byla však studená, tak jsem pokračoval pouze v těch úvahách o hygieně.

Po vynikajícím obědě už byl čas na cestu zpět do Ammánu, která se ukázala být velmi únavnou, naše maximální rychlost činila 90 kilometrů za hodinu. Jedinou věcí, která stojí za zmínku je jméno řidiče. Ano, uhodli jste správně, byl to zase Mohammed. A druhou jedinou věcí byl západ slunce u Mrtvého moře. Hladina pohlcovala světlo. Odraz zářivého kotouče byl tvořen pouhou čárou bez rozptylu, kdyby vás to zajímalo, tak mám dokonce i fotky.

Večer jsme s tátou a Terezkou už v Ammánu vyrazil do Wild Jordan, podniku, kde strávíme i Štědrý večer. Příjemná restaurace pod záštitou dříve zmíněné RSCN. Koncept se pohybuje na hranici hipsterství. Moje avokádovo-banánové smoothie s guavou chutnalo excelentně. Dobře možná už maličko za hranicí, ale má to tam styl, určitě můžu doporučit. Výhled na osvětlenou citadelu je tuze krásný.

A je to tu! Teď se ptáte: „Co tu je?“ Je tady přece ta chvíle, na kterou jste tak dlouho čekali. Zajímavosti o Jordánsku: edice číslo dva. Opět nás čekají čtyři náhodné a naprosto nesouvisející informace. Pojďme se do toho pustit. Z důvodu nekvalitního potrubí se toaletní papír nehází do záchodu, ale do odpadkových košů, které naleznete po boku každého trůnu. U každé mísy je k nalezení i tryska s vodou. Návod na použití nechám v režii fantazie každého z vás. Druhá věc se týká náboženství. Věděli jste, že správní muslimové, nejen že nejedí vepřové, ale oni dokonce ani nepijí alkohol? Jen pro upřesnění devadesát čtyři procent obyvatelstva věří v Alláha a jeho velikost. Zvláštní je, že počet obchodů s alkoholem mi toto tvrzení úspěšně vyvrací. Třetí informací je existence obchodního řetězce Why not shop. To asi není až taková zajímavost, ale přijde mi to zábavné. A poslední, čtvrtou si nechám na konec desátého dne. Nebo ne, řeknu vám ji hned. Čtvrtou zajímavostí jsou taxíky, které na vás troubí, když jdete po ulici. S největší pravděpodobností to není kvůli tomu, že jste je okouzlili svou krásou, ač vaše maminky by vám určitě tvrdily opak. Ve skutečnosti se vás tím krátkým houknutím ptají, jestli nechcete svést.

Konec druhé části