Biliár

Byl tehdy myslím červenec. Musel to být červenec. Antares, nejjasnější hvězda ze souhvězdí Štíra, se vyjímala jako šperk na noční obloze. Společně s přítelkyní jsme šli skrze večerní ulice města do neznámého podniku. Dostal jsem tip od kamaráda. V době, kdy bylo na denním pořádku zakázáno shromažďování a podniky se zavíraly společně s vysokými pokutami, se mi nechtělo věřit, že si ještě někdy zahraju biliár s půllitrem točeného. Tak jako za starých časů, ještě před změnou celého systému. Kamarádovi jsem však věřil, nikdy mě nepodrazil. Biliár jsem si vskutku na konci večera zahrál. To, co tomu však předcházelo, jsem opravdu nečekal.

Koukl jsem se ještě jednou na obrazovku telefonu, adresa souhlasila. Nevábné, oprýskané dveře, které se skrývaly ve stínech z pouličních lamp, musely být tím místem. Zaklepal jsem třikrát s prodlevami — přesně podle obdržených instrukcí. Po delší chvilce se dveře otevřely. Stála v nich plešatá dvoumetrová hora svalů. Chlapík sklopil svůj pohled naším směrem, změřil si nás a beze slov nás vpustil dovnitř. Dříve jsem se ocitl už na podobných místech. Z toho jsem nebyl nervózní. Měl jsem starost o svoji přítelkyni. Ta se však zdála kupodivu v pořádku. Za dveřmi byla krátká spoře osvětlená chodba a točité schodiště dolů. Podlaha a stěny byly obložené černými dlaždicemi. Vše působilo tak zvláštně sterilně. Vydali jsme se po schodech dolů.

Ještě předtím, než jsme sešli poslední schody, už byl slyšet ten nezaměnitelný ruch hospodského prostředí. Jak mi toto chybělo. Ocitl jsem se v rohu místnosti, které dominoval bar, za kterým bylo nespočet lahví, které jsem ani neznal. Na čepu měli čtyři různé druhy piva. Dokonce i moje oblíbené. Mimo bar tam bylo i pár stolů, které byly do jednoho obsazené. Na každé straně místnosti, mimo té, kde byl barový pult, se nacházely dveře. Po krátkém čekání na baru jsem pro mě a přítelkyni objednal pšeničné speciály a zeptal se barmana, kde mají stůl na biliár, na který už jsem se tak těšil. Než mi však dokázal odpovědět, dveře po mé pravé ruce se s ránou otevřely. Z nich se vyřítil asi třicetiletý brunátný chlap s vyholenou hlavou. Udeřil pěstí do stolu a zařval: „Jsi připravenej, sráči?“ a pohledem přejel celou místnost, a nakonec skončil zrakem u mě. Já jsem oči nesklopil a upřímně nevím do dneška, co to do mě vjelo, ale odpověděl jsem „venku nebo vevnitř to chceš?“ O pár vteřin později mi došlo, že jsem se vlastně ani nikdy pořádně nepral. Pouze párkrát na střední, a to už bylo dávno. Nedalo se však nic dělat, teď už nebyl čas couvnout. Po chvilce ticha jsem ucítil něčí ruku na svém rameni a zleva se vzápětí ozvalo „Jsem rád, že do toho jdeš taky. David říkal, že se nejspíš ukážeš.“ David byl můj kamarád, ale zbytku jsem vůbec nerozuměl. Do čeho jdu taky?

Brunátný třicátník si mě ještě jednou změřil a s odfrknutím se otočil a šel zpátky odkud přišel. Stoly se začaly pomalu vyprazdňovat a lidé ho následovali. Přítelkyně se na mě podívala tázavým pohledem, co to má jako znamenat. Pokrčil jsem rameny a napil se. Po pár minutách už jsme tam zůstali my dva, barman a nějaký vyspávající stařík v rohu. „Děda nikdy nechodí, pojď už, první disciplína už začala,“ řekl barman. Tak jsem šel. Jen co jsem překročil práh, šokovala mě velikost místnosti za ním. Minimálně osmkrát taková jako bar samotný. Dalo by se říct, že za dveřmi měli v tom baru tělocvičnu. Mohlo tam být takových sto lidí. Jak jsem se přibližoval k davu, tak se z reproduktorů ozvalo „třetí soutěžící vchází na bojiště o bobříka síly.“ Než jsem se stačil pozastavit nad tím, co myslí bobříkem, tak na mě ze strany skočil muž a chytl mě do kravaty. Přitáhl jsem bradu, co nejblíže k hrudi, vysmýkl se a získal od něho tak dva metry vzdálenost. Měřil si mě hladovýma očima podlitýma krví. Cítil jsem pouze a jenom potřebu přežít. Bez přemýšlení jsem udělal rychlý krok dopředu a pravou rukou jsem mu vrazil zvedačku do brady. Rána ho očividně vyvedla z míry, začal se potácet. Neváhal jsem a vysokým kopem mířeným do pravého spánku jsem ho poslal k zemi. Dopadl se zaduněním. „Druhý soutěžící vypadává,“ ozvalo se z reproduktoru tentokrát. „Za moment započne druhá a poslední disciplína a připravte se na bolest,“ pokračoval hlas.

Barman mě dovedl doprostřed kruhu, kde se nacházely dvě židle. Jedna pro mne a druhá pro toho brunátného třicátníka od baru; ten už tam seděl. Okolo nás stáli všichni ti lidé včetně mé přítelkyně. Vypadala tak strašně nepřítomně. Pohled na ní mě uklidnil. Neudělám přece Davidovi ostudu a vyhraju to a podobné nesmysly se mi honily hlavou. „Druhé kolo začíná, první a třetí soutěžící si prosím vezmou každý svůj nůž a ve stejném pořadí si ho bodnou do stehna.“ Barman nám oběma dal do ruky nůž. Brunátný chlap už ztratil svou vínovou barvu ve tváři, teď byl ze strachu bílý jako stěna. Bylo vidět, že se mu nechce. „Jsi připravenej, sráči?“ ozvalo se z mých úst. Jen jsem to dořekl, tak plešoun upustil nůž na zem. Já jsem ale nezaváhal. S řevem jsem vyhodil čepel do vzduchu, chytil ji v letu a bodnul si ji do stehna. Čekal jsem bolest. Ta nepřicházela. Čepel se ohnula, byla plechová. Cítil jsem se podveden, ale zároveň i vděčný. Lidé, včetně mé přítelkyně, začali tleskat. „Bobříka síly a odvahy vyhrává soutěžící tři. Ceny si můžete vyzvednout na baru.“ Přítelkyně ke mně přišla  a obejmula mě s gratulací. Ten večer jsme hráli jen dvě hry biliáru, obě jsem prohrál. A na otázku, jestli o tom věděla předem, mi odpověděla jen nepřítomným úsměvem. Nepáčil jsem to z ní, všechno se přeci děje z nějakého důvodu, nebo ne?

Foto: Brandýs nad Labem; 6/4/2020 – iPhone 7 Plus