Postapokalyptická

„Sníš?“

„Sním.“

„A o čem?“

„O přítomnosti, která mohla být.“

„Jaká byla minulost?“, byla klukova třetí otázka.

„Už spi, povím ti o tom zítra.“

„Dobře, dobrou.“

„Dobrou.“, odpověděl muž.

Dvě postavy zabalené v hliníkových dekách ztichly. Kluk usnul téměř okamžitě, mužův dech vytvářející obláčky páry se stal pravidelným až o hodinu později. V tu chvíli, kdy se přestal ozývat i tichý vzlykot.

Ráno se muž probudil jako první, nevěděl kolik je, hodinky se mu zastavily už po prvním roce a nové nepotřeboval. Na čase už nezáleželo. Od Změny, tento název si osvojil od muže s kloboukem, bylo nebe zakryté neprostupnou mlhou. Slunce a život, první bez druhého existovat může, ale druhé bez prvního ne. Lidstvo bohužel bylo na špatné straně této jednoduché rovnice. Už jim moc času nezbývalo a muž to věděl.

Když se kluk probral, viděl muže zpovzdálí, jak má jeden ze svých záchvatů kašle, které ho taky v poslední době začaly trápit. Jako obvykle dělal, že to nevidí a počkal, až to skončí. Nechtěl ničit ideu nezničitelnosti, ani jemu, ani sobě. Pokud potřeboval kašlat on, tak to schovával za potřebou jít na záchod. Nechtěl muži přidělávat starosti. Neřekl mu ani o těch rudých skvrnách na stehnech.

Muž si utřel krev do vnitřku své roztrhané zimní bundy. Kluk naštěstí ještě spal, schválně chodil dál, nechtěl ho znepokojovat svým zdravotním stavem, který se horšil. Vrátil se k vyhaslému ohništi a otevřel svůj kufr s kolečky. Z původních čtyř už zůstaly pouze dvě, nic lepšího však k sehnání nebylo, už se nacházeli daleko od civilizace. Tedy pokud ještě nějaká existovala. Vybral dvě z posledních pár plechovek a hodil jednu klukovi. Ten mezitím stihl smést z deky a z vlasů vrstvu všudypřítomného popílku, který se na něm za těch pár hodin spánku usadil.

Poté, co mlčky dojedli své porce, tak se jako každý den vydali směrem na východ. K vstupním dveřím už neviditelného kotouče světla. Cestu vedl muž a táhl za sebou rozpadající se zavazadlo. V druhé ruce držel kompas, poslední fungující výdobytek technologie. Kluk ho beze slov následoval. Muž nechtěl mluvit, prý kvůli popílku, který už od Změny bez přestání padal z nebe a dusil je. Kluk ale věděl, že nemluví z jiného důvodu. Slova už stejně jako čas ztratily význam. Už to musely být měsíce, co viděli jiného člověka. Naživu, tedy, mrtvol vídali stále mnoho, aspoň si to myslel. Vše bylo pokryté popílkem. Věděl, že tam brzy budou. Byli sami a i oni mířili k stejnému cíli.

Nevěděli kolik hodin uběhlo, ani kolik kilometrů ušli. Nezáleželo na tom. Oba ale cítili, že jsou blízko, tohle bude jejich předposlední zastávka. Rozdělali si v tichosti křesadlem oheň a ohřáli si jídlo, poté si lehli pod své stříbrné přikrývky.

„Sníš?“

„Sním.“

„A o čem?“

„O muži v klobouku.“, odpověděl muž a kluk zpozorněl, rozhovor vždy probíhal stejně, ale nyní se lišil.

„Řekneš mi o něm?“, ozvalo se po chvilce ticha.

„Zítra ho uvidíš, teď už spi.“

„Dobře, dobrou.“, odpověděl chlapec a vrátil se tím zpět do bezpečí konverzace, kterou znal.

„Dobrou.“

Dvě postavy zabalené v hliníkových dekách ztichly. Ani jeden nemohl usnout, ne dnes. Bylo cítit napětí. Tlak konce, možnost posledního večera. Vzpomínali na minulost, na dobu, kdy byli ještě otec a syn. Kdy lidé měli motivaci být dobrými. Na dobu před tím, na dobu před Změnou. Tam, kde stál malý kluk za ruku se svým tátou.

„Půjčíš mi klobouk, tati?“

„Tady, hochu.“

Foto: Sicílie; 22/10/2017 – iPhone SE