Taxipes fík

Mnozí mi dají za pravdu, že s bolestí přichází inspirace k tvorbě a aktivitě. Za poslední dva roky jsem napsal nepřeberné množství zpráv na sociálních sítí, tisíce e-mailů, stovky nákupních seznamů, desítky seminárek a jednu bakalářskou práci. Nicméně ani jedna věc, která by se objektivně dala nazvat tvořivou. Tvrdím, že nemám inspiraci, tak raději nepíšu. Možná je to tím, že se mám zatraceně dobře a nic mě nebolí, což je pravda a já si toho strašně vážím. Zároveň už dlouhou dobu chci něco napsat, ale ve vztahu jsem šťastný a rakovinu taky neplánuju. Vypadá, že tohle budu muset napsat bez té inspirace, a abych byl upřímný, díky za to.

Jsme zdraví, v práci se daří a v neposlední řadě budeme mít psa. Díky tomu, že mám nějaké pozadí v biologii, v angličtině to vyznívá výrazně lépe, tu zanechám i nějakou zajímavost. Věděli jste, že pes domácí spadá taxonomicky pod druh vlka obecného, jedná se tedy pouze o jeho variantu? O tom pozadí nelžu, opět opakuji, že v angličtině to vyznívá lépe, avšak mé znalosti jsou kolekce pouhých tří dokončených semestrů z oboru Biologie.  Vzdávám tedy díky Wikipedii a přes biologický oslí můstek se dostávám k informaci, že to vlastně ani nebude pes, ale fena. Malá francouzská buldočí holka ze Záryb. Už se narodila, je roztomilá a bude se jmenovat Taxina. Uznávám, že na první pohled to není jméno zrovna dech beroucí, někdo by mohl říct: „To je hnusný jméno,“ díky za názor, Kubo, posílám klíčenku, ale toto jméno má důvod. Nedovolím si tvrdit, že dobrý důvod, ale to můžete posoudit sami. Za prvé, volat psa jménem může být i průpravou na rušné ulice New Yorku nebo jakoukoliv jinou světovou metropoli, kde budete potřebovat převézt z místa na místo a zrovna Uber ani Bolt vám nebudou po chuti. Druhý důvod pro výběr jména je ještě o něco více přízemní. Jedná se o oznamovací větu, kdy se Taxina bude vyměšovat. To písmeno na konci je tiché.

V rámci přípravy na nového člena rodiny jsme koupili knihy o výchově psů, které po večerech poctivě čteme. Uvědomil jsem si při tom hned několik věcí. Většina Alíků a Azorů je totálně nevycvičených. Důchodci na svoje svěřence totálně pečou. Třeba pes mých prarodičů byl skvělý příklad, nechť je mu země lehká. Jediný povel, který hravě zvládal, tak bylo: „jídlo, Maxíku.“ Musím se ale přiznat, že jsem to tak nějak bral za automatické, pes to byl zlatý a nemusel umět následovat bez vodítka a respektovat povel ke mně. Ač by tato znalost možná zachránila dědovi nejeden úraz z výletů s Maxíkem po sídlišti. To mě přivádí k druhé věci. Já bych si přál, aby uměla úplně všechno, co v těch knihách píšou. Chci, aby nás bavil ten proces učení všechny tři. Možná si dávám nereálný úkol, ale minimálně to chci zkusit. Pokud budu aspoň z poloviny tak posedlý svou psovitou šelmou, jako je moje kamarádka, tak se určitě v budoucnu dočtete, jak nám to šlo. V nejhorším ji aspoň naučím ten jeden nejdůležitější povel: „jídlo, Taxi.“

Pořízení domácího mazlíčka je závazek. Nebudeme dva, budeme tři. Těším se na to a trochu se toho bojím. Pokud byste nám chtěli někdy nabídnout hlídání, neváhejte se ozvat. Někdy bych se chtěl v následujících dvanácti letech kouknout do zahraničí i jinak než autem. A pokud ne… Taxina ser(e)

Úvodní foto: Brandýs nad Labem; 13/1/2022 – iPhone 7 Plus