Silvestrovská záře

Přišel jsem na mýtinu a rozhlédl jsem se. Byl teplý červnový den, sluneční paprsky mi dopadaly na odhalenou kůži. Příjemně hřály. Bylo to přesně půl roku od té události, co mi změnila vnímání světa. A je to přesně půl hodiny od té chvíle, co jsem opustil naši horskou chatu a vydal se na tak dobře známé místo. Borovice obepínaly travnatý palouček kolem dokola. Malá travnatá louka byla lemována mohutnými kmeny starých stromů. Bylo slyšet zurčení vody z nedalekého potůčku, kde jsem si jako dítě hrál a vytvářel svedením jeho proudu zavlažovací systém pro moje stavby Smaragdového království. Stavebním materiálem byly šišky, klacíky, kůry, ale hlavně ten mech. Ten, který v okolí potoka rostl, měl krásnou zelenou barvu, tak moc se podobala tomu diamantu, že jméno se samo nabízelo. Tolik příběhů a budov, které jsem tady sám a později i se sestrou vytvořil mi vneslo úsměv na tvář a z kůže mi začala vycházet zlatavá záře. Už je to šest měsíců, spočítal jsem a lehl jsem si do vysoké trávy ve středu mýtiny.

Účinky, které jsem pozoroval na Pavlovi po třetí sklence bych rozhodně nenazval osvícenskými, pokud tedy v objímání mísy není kousek toho nadzemského vnímání. Já, abych se vyhnul pasti, kterou byl můj telefon a doposud nesmazané číslo Martiny, jsem zvolil střídmější množství. Jedna sklenička a dost. Musím uznat, že pocity byly příjemné, opravdu se mi lépe přemýšlelo a dokázal jsem i na chvilku zapomenout na bolest, což bylo právě zvláštní. Proč zvláštní? Protože už od útlého věku ve mně alkohol vždy vzbuzoval prvotně smutek, který jsem musel přepít v příjemnou otupělost. Tady to bylo jiné, měl jsem chuť poznávat nové lidi a brala se ve mně energie, kterou jsem v sobě nepocítil za poslední dva týdny.

A v tu chvíli začalo odpočítávání k dalším novoročním předsevzetím a souvisejícím zklamáním, které následovalo o měsíc později. Nestihl jsem doříct větu, ale všichni okolo mě zářili zlatou jasnou barvou a teprve v tu chvíli jsem pochopil, že se něco změnilo.

Z myšlenek mě vytrhl datel, který začal neúprosně mlátit zobákem do stromu. Byl jsem zpět ve vysoké trávě na tak dobře známém místě. Slunce se už dotýkalo korun stromů a byl pomalu čas vyrazit zpět na večeři. Pět barev, pět hlavních emocí. Zelená, modrá, fialová, červená a zlatá. Zvedl jsem se a s úsměvem na rtech jsem vyšel vstříc své vizi zlaté budoucnosti.