Myšlenkopisy

Jordánsko – třetí část

On January 19, 2020 by bsvk

Den 10.

Dnešní sluníčkem prozářený den náležel umění, náboženství a jídlu. Další den v hlavním městě Jordánska.

Darat al funun, v překladu dům umění, se nachází na strašně velkém kopci. Zadýchaný jsem se pustil do prohlížení expozice. Nejvíce mě oslovilo samotné prostředí s nádechem architektury jižní Evropy, byl to areál na svahu, kde se nacházelo několik budov, které byly spojené chodníčky a zahradami. Co se týče umění samotného, tak se mi líbily obrázky na dně krabiček od sirek inspirované syrskou krizí od Bady Dalloul. Naplněni kulturními dojmy jsme si sedli do kavárničky na skořicovou rolku, kterou vám tam mohu doporučit. Za mě bych to hodnotil osm a půl z deseti. Příjemné prostředí a personál a za vstup se neplatí.

Modrá mešita se ve skutečnosti nejmenuje modrá mešita, ale mešita Kinga Abdullaha prvního. Označení barvou nebes si zasloužila svou kopulí právě v této barvě. Platí se tam vstupné, pokud jste bezvěrcem. Koberec je tam sice pohodlný, dobře se na něm leží, ale za dva dináry to nestojí. Zvláště modlitby tam jsou strašně nahlas. Moje hodnocení je pět z deseti. Ač mají hezký strop, tak jinak moc neohromí a hlavně není zadarmo.

Posledním společným rodinným úkolem dne byla večeře. Po dlouhé diskuzi jsme došli k názoru, že už je čas na změnu, už bylo dost hummusu a faláfelů. Naší cílovou destinací byla burgerárna v moderní čtvrti Ammánu, tak moderní, že restaurace se nacházela v obchodním centru, do kterého se platilo vstupné (beze srandy). Tak nám byla doporučena alternativa – Jubran. Jubran je libanonská restaurace na vrcholku stejného obchodního domu, kde však vstupné platit nemusíte, protože jedete jejich privátním výtahem až na střechu, kde se podnik nachází. Mezi plusy bych zařadil výhled na celé město a záchod s vlastním umyvadlem. Mezi mínusy chuť a cenu jídla. Za mě bych to hodnotil šest z deseti. Ač výhled na noční město byl krásný, tak do restaurace se jdete hlavně najíst a tady bohužel zklamali.

Vánoce nebudeme nakonec trávit ve Wild Jordan, pojedeme do nedalekého města, kde Terezka kdysi pracovala. Snažím se na Vánoce moc netěšit, bude pak ten povánoční smutek menší. Aspoň doufám. Co dobrého nás čeká v lednu a v únoru? Zima? Nedodržení novoročních předsevzetí? Všechno fajn si užijeme během prosince a zbytek zimy je vyhrazený pro špatnou náladu. Moc promyšlené mi to tedy nepřijde. Není čas změnit konvence a rozdělit si jednotlivé svátky nějak lépe?

Dost bylo lamentování, jdu se z toho vyspat. Zítra už přiletí Ježíšek.

Den 11.

Toto píši už den po Štědrém dni, jedenáctý den náležel Vánocům a já jsem nějak nesebral energii, sílu ani inspiraci, abych tyto slova sepisoval už tehdy. Pouze dvě skutečnosti by se včera daly považovat za tradiční. Čas strávený s rodinou a vánoční přejedení. Pokud mám být úplně upřímný, tak nejvíce mi chyběl ten náš tradiční český salát, jinak to bylo příjemné. Žádný stres s dárky na poslední chvíli, či pro maminku příprava vánoční večeře.

Den jsem začal s myšlenkou, že mám šanci vidět zlaté prasátko. Pak jsem ale rozumně zhodnotil, že není čas na hrdinství. Po snídani jsme se vydali do nedalekého města na sever od Ammánu, Džeraše. Město o čtyřiceti tisících obyvatel. Pozůstatky římské kultury mu umožnily zařazení do památek UNESCA a místní prodavači dosáhli nové úrovně slova neodbytný, prodali by vám i příslušníky své rodiny, kdyby byl zájem.

Po prohlídce sloupořadí a jiných kamenů nás čekala YaHala. Restaurace, kde před dvěma lety pracovala Terezka. Personál tvořili muži všech velikostí a věku, jedno je však spojovalo. Pokud pomineme jejich stejnokroj, tak to bylo nadšení, že moji malou sestřičku znovu vidí. Podnik byl opravdu krásný. Měli tam živé husy, které se koupaly ve fontáně s vodopádem přímo u našeho stolu. Jídlo bylo také perfektní. Jako budoucí potenciální foodbloger mohu jedině doporučit.

Cestou domů mi taxikář řekl, že jsem krásný. Poté jsem se se zklamáním dozvěděl, že má pět dcer a manželku. Nicméně u srdce mě to zahřálo neméně. Sukničkář jeden!

Sváteční den jsme zakončili hraním stolních her, sledováním filmů a vyhlížením Ježíška.

Otázka pro čtenáře: Budete zvažovat v budoucnu cestování přes vánoční svátky (pokud jste už cestovali, pak tuto otázku můžete ignorovat), či máte raději tradiční zažité svátky v domovině? Proč ano? Proč ne?

Den 12.

Den, kdy jsem měl problém vstát. Den, kdy se zkazilo počasí. Den, kdy jsem poznal Ruby. Den, kdy jsem nakoupil první dárky. Den, kdy jsem poznal Shakespearovu kavárnu.

Vy to slyšíte zřetelně. Zvuk, který nenávidíte každým dnem o maličko více. I přesto, že ho tak dobře znáte, tak to nic nemění, natož aby to něco zlepšilo. Ano, mám na mysli budík a přesně ty rána, kde může být sluníčko za oknem, ale na mysli je jeden velký mrak. Takový ten bouřkový, který přichází s vichřicí, která vám vyrve dům ze základů. Samozřejmě přeháním. Vyrvalo by to maximálně kůlničku na nářadí a po jídle se to už zlepšilo. Na snídani jsme vyrazili do podniku Books@cafe. Dole najdete malé knihkupectví a nahoře krásnou kavárnu. Tam jsem si objednal tři palačinky s jahodami, máslem a šlehačkou. Dostal jsem tři palačinky bez jahod, másla a šlehačky. Na můj dotaz, kde se nachází jahody, máslo a šlehačka mi odpověděli, že neví, o jakých jahodách, másle a šlehačce mluvím. Tak jsem vítězoslavně zapíchl prst do jejich meníčka. S obeznámením, že jsem první, kdo si stěžuje jsem dostal jahodový džem a máslo, na šlehačku stále čekám.

Po výborných palačinkách jsem se vydal na průzkum patra v přízemí. Vybral jsem knihu Frozen pro svoji prostřední neteř, kterou ji Ježíšek přinese se zpožděním (šupák). A pak jsem se při placení zapovídal s mladou slečnou. Jmenovala se Ruby. Jordánka, která vyrůstala v Bahrajnu studující angličtinu a literaturu na univerzitě v Ammánu. Udělal jsem pouze jeden vtip na to, že jsem pedofil, což ji pravděpodobně přesvědčilo, že bychom si měli vyměnit kontakty. Moje první kamarádka z Jordánska.

Po nákupech ve městě jsem vyrazil do kavárny Shakespeare. Věděli jste, že se pořádně neví, jak se píše jméno tohoto anglického dramatického génia? Celkově jeho životopis je zajímavý a plný prostoru pro fantazii. Pokud máte chvilku a náladu si zopakovat učivo střední školy, tak si skočte na Google, nebudete možná litovat. Malebný podnik, kterým kavárnička byla je zařízený dobově, má svůj osobitý přezdobený pompézní styl. Dokonce mi donesli vlastní ohřívač a k dispozici osobního číšníka. Líbí se mi ta iluze výjimečnosti. Jsem ten mladý spisovatel, co sedí zavrtán v křesle v rohu místnosti, popíjí svoji černou kávu (černou jako jeho minulost), užívá si každý moment a tvoří. Je to jen iluze, ale krásná.

Akorát dopíjím svůj šálek mátového čaje a pomalu se vydám za svými nejbližšími. Pít, či nepít? To je to, oč tu běží.

Den 13.

Jak se praví v Genesis, první knize Mojžíšově, Noe byl před potopou varován. Avšak my varováni nebyli. Hněv nebes udeřil do všech hříšníků stejně. Já jsem byl pouze jedním z nich. Druhý den vánoční začalo pršet. Slovo pršet je však eufemismem, „chcát jako z konve“ by bylo více vystihující. Myslím, že zítra na Google mapách bude možné najít nově zakreslené řeky, či celý Ammán jako mokřinu. Boty promáčené, ale zatím stále žijeme a zde je můj čtvrteční příběh.

Přes aplikaci Uber Boat, kterou můžu v deštivých dnech pro přesun po hlavním městě Jordánska pouze a jenom doporučit, jsme si objednali kocábku, která nás odvezla do tradiční restaurace Al-Quds, rozdílný podnik, než ten faláfelový stánek na Rainbow street. Cesta měla směr. Cesta měla cíl. Cesta byla (náram) náramná. Gejzíry vody stříkaly z hlubin mělkých kanalizací a z chodců se stávali plavci.

Al-Quds bylo místem setkání s libanonskou rodinou žijící v Jordánsku, přátelé Terezky. Bylo to opravdu příjemné seznámení, Macadi je slavná zpěvačka a Soud je jejím manažer. V pracovním vytížení zvládli i svatbu a udělat si dvě děti, chlapečka Juda a holčičku (jméno si můžete vymyslet, bohužel ta paměť…), které dorazily společně s nimi. Dále tam byla i jejich služebná. Toto je typické pro všechny rodiny v Jordánsku od střední třídy nahoru, zemí původu většinou bývají země východní Asie. Služebné se starají o dům i o děti. Dostávají za svoji práci zaplaceno a se svými rodinami z Thajska, či Vietnamu si volají po večerech přes Skype a vydělané peníze posílají také tam. Ani představeni jsme nebyli, měl jsem z toho zvláštní pocit.

Pokrmem dne byl mansaf, tradiční jordánské jídlo, kterým je právě Al-Quds proslavený. Hlavními ingrediencemi byly jehněčí maso, rýže a jogurtová omáčka. Pokud vás neokouzlila představa této kombinace, tak ani to jídlo u vás úplně neobstojí. Chutná to jako jehněčí, rýže a jogurt.

S vidinou potenciálních střevních potíží (opakuji jogurt) jsme se všichni společně po obědě vydali do nákupního centra Abdali Mall, pravděpodobně nejmodernější budova v celé zemi. Stejný dům, kde se nachází dříve zmíněná restaurace Jubran. Uvnitř jsme měli dva cíle. Zaprvé dát si kávu a za druhé zajít na Star Wars epizoda IX. Káva se vydařila, dokonce pro mě Macadi ukradla hrníček. Ano, čtete správně, zpěvačka s čtvrt miliónem sledujících na sociálních sítích pro mě něco ukradla. Tím si získala mé sympatie, rozhodl jsem dát arabské hudbě ještě jednu šanci. Naopak Hvězdné Války byly relativně neohromujícím zážitkem, až na ten moment, kdy se na plátně objevil Wadi Rum. Podobný pocit jsem naposledy pocítil u jednoho dílu Rychlých Prachů, který začínal u Dopravního Podniku Prahy na Vysočanské. Napadla mě tehdy úplně stejná slova jako teď: tam jsem byl!

Otázka k filmu: Kde Ray na konci vzala ten zlatý laserový meč?

Den 14.

Poslední den! Už je to čtrnáct dní od našeho příjezdu a zítra brzy ráno se vydáváme do další destinace, Turecka. Den válení, balení, Netflixu, poslední večeře a skvělého Argentince.

Z důvodu nepřestávajícího deště jsme společně s Terezkou strávili v teplých ponožkách u seriálů. Před večerem jsme si ještě zabalili, abychom nezdržovali.

Po setmění jsme s Terezkou hledali taxi, které nás odveze do našeho milovaného hipster podniku Wild Jordan. Na ulici jsme potkali Rudolfa, kuchaře z Jižní Ameriky, který si s námi zčistajasna začal povídat. Po výměně jmen a cílů nám chytl taxi a odvezl nás až přímo k restauraci. Za dopravu dokonce zaplatil a odmítl třikrát moje peníze. Úplné zlatíčko, lidi jsou fajn! To byla naše poslední večeře v Jordánsku. Ráno druhého dne už jsem mával rukou z okýnka naší sedm tři sedmičky a těšil se do Turecka.

Taky už jste si někdy na dovolené všimli, že vůbec netušíte, jaký den v týdnu vlastně je? V tom podle mě spočívá i kouzlo dovolené, že na chvíli prostě vypnete. Že vám to poskytne ten potřebný restart. Toto byl příběh o mém restartu.

Tímto se dostáváme na konec mé cesty. Děkuji, že jste to se mnou zvládli až sem. Mám na vás spoustu otázek, které bych vám chtěl položit, ale vyberu si pouze jednu obyčejnou. Kdy si koupíte svoje letenky do Jordánska vy?

Konec třetí a poslední části